Tak to většinou nedopadá dobře, úspěšně, vítězně. Když mi něco nejde, většinou to velice rychle a ještě více vztekle vzdám. Spolu s mým sportovním antitalentem a absolutní nefyzičkou to nejsou úplně správné předpoklady k ovládnutí nějakého nového sportu, kde navíc váš život závisí na jednom malém prkýnku, ze kterého se velmi dobře a bohužel také velmi tvrdě padá.
V dřívějších příspěvcích jsem se zmiňovala o tom, jak mé dřívější pokusy o tento sport dopadly a také o tom, že se rozhodně nevzdávám. A tak jsem tomu obětovala týden. Respektive 5 dní – od pondělí do pátku. Problémy začaly už v neděli. To jsem zjistila, že malý kopeček s vlekem, na kterém jsem chtěla začínat, otevírá až odpoledne, což kazilo moje plány jezdit od rána. Chtě nechtě jsem tento fakt přijala. V pondělí okolo oběda jsem si raději telefonicky ověřila, zda je areál otevřený. Byl zasněžovaný, ale ne otevřený. A CO TEĎ?? Nakonec jsme se vydali na mnohem prudší a užší sjezdovku poblíž Jihlavy, kde měl být výhodou alespoň sedačkový vlek. Velký omyl. Nejvíc jsem se vždy rozbila při vysedání a trvalo mi hodně dlouho, než jsem přestala padal hned pod lavici.
No a co mé sportovní úspěchy? Pondělí nic moc teda… Nějak jsem pochopila, že mám dělat obloučky, ale ne úplně mi šly, hrozně jsem se vztekala a řvala na přítele, protože kdo jiný za to mohl, že 😛 Ale ten den a ani žádný jiný jsem nezůstala po pádu ležet. Vždycky jsem se zvedla a jela a padala dál. A to byl podle mě hlavní klíč k úspěchu. Kdo zůstane ležet, ten nikdy svah nesjede. Úterý, středa a čtvrtek s námi jezdil jeho bratr, který to fakt umí. A navíc na něj jsem tak nějak nemohla řvát, takže jsem poslouchala, co mi radí, a začalo to docela fungovat. Neříkám, že jsem mistr a jsem schopná jezdit po boku, ale docela už navazuju obloučky a když sletim, tak vim proč.
Bohužel, co začalo problémy, problémy většinou také končí. V pátek jsem jela úplně natěšená, že si budu ještě víc jistá a příští sezonu snad zvládnu i prudší kopeček. Přijeli jsme, obuli se… a přestal jet vlek. Prej do půl hodiny daj vědět, jestli ještě pojede. Za hodinu jsme měli čekat ještě hodinu. Nečekali jsme. Odpoledne jsme volali, jak to s vlekem vypadá a vůbec se ten den už nerozjel…
A já od té doby koukám na to prkno a na ty obří boty a vzdychám. Až jsem uvzdychala přítele, půjčí si prkno a pojedeme aspoň ještě na jeden den. Protože je to fajn 🙂
P.S. Ani nevíte, jak hezký je to pocit, konečně se poprvé v životě něco sama svou vůlí naučit 🙂
A málem bych se zapomněla podělit, že jsem si samým padáním oddělala oteplovačky. A nikdo nechápal, že je to cool a punk. Ale vy to chápete, že jo? 🙂
funnyme4u 